Povrchovky 12/17 - 03/18

O jednom prosincovém víkendu jsme s Ivanem vyrazili na obchůzku po území mezi Malým Vápenným, Jelení cestou a Křižanským sedlem, čili v prostoru pouhý dvakrát jeden km. Není to žádný neznámý kout Ještědu, kam by mnozí z nás nezavítali už v minulosti, ale nyní nám šlo o trošku podrobnější obeznání prostoru, co do skalních výchozů nebo odkryvů, starých lomů či známek nějakého kutání. Párkrát jsem se tam během dalších tří měsíců ještě vrátil. Zpráva tak nějak v kostce popisuje to, co je možné vidět při procházce do těchto míst. Pořídil jsem také fotografie většiny popisovaných objektů i tamních hornin. Pozor - fotodokumentace je z technických důvodů umístěna na naší facebookové stránce. www.facebook.com/4-01-Zakladní-organizace-České-speleologické-společnosti-Liberec-182997142180

První v pořadí od Křižanského sedla jsou staré kamenolomy na zelenou břidlici těsně pod vrcholem kopce s výstižným názvem Lom (682 m.n.m.), kdysi ale zvaném Scheuflerkoppe. Na samém vrcholu jsou pak z těchto přeměněných produktů prvohorního vulkanismu, přirozené horninové výchozy. Kamenolomy obkružují západní polovinu vrcholu, nejvzdálenější jsou od sebe 250 metrů, ale v každém z nich je břidlice trochu odlišná právě podle složení původního materiálu, případného smíšení s okolním materiálem, vzdálenosti od centra výlevu, a stupně následné přeměny. V prvním z nich (severním), nadohled od červené turistické značky, je opravdu zelená břidlice, jak by si ji člověk představoval - sytě zbarvená chloritem a s nepravidelně deskovitým rozpadem. Asi 5 metrů vysoká lomová stěna je téměř zasucená. Jen o pár metrů dál ve druhém, západním lomu s až 10 metrů vysokou stěnou, je už zbarvená nevýrazně – spíš šedozelená, soudržnější a na plochách zbarvená fialově nebo rezavě díky železu. Třetí lom je na jz. straně, má vysoké, zachovalé a velmi členité stěny a ještě soudržnější šedou horninu. Tento lom má zde, těsně u hrany strmého jižního úbočí kopce, celkem rozlehlou plochou haldu, pod jejíž západní stranou se nachází nízký kruhovitý útvar s průměrem 5 metrů a současnou hloubkou jen asi 0,4 metru, vedle s malou kamennou zakládkou – účel stavby je zatím otázkou. Mezi druhým a třetím lomem je dlouhá výsypka a na ní torzo malé budovy z doby zdejších těžebních aktivit. Tato naprosto rovná výsypka, byť v bezprostřední blízkosti břidlicových dobývek, pochází ale z větší části z těžby vápence, která kdysi probíhala v menším jámovém lomu pouhých padesát metrů sz. od prvních dvou břidlicových lomů. Samotná halda je dlouhá skoro 100 metrů, celkem je to od okraje jámy na nejvzdálenější skládku 150 metrů. Je třeba podotknout, že obvykle bývají haldy v bezprostřední blízkosti těžebního prostoru. Úplný konec rovné haldy zčásti překrývá mladší, tvarově nepravidelná výsypka z horní části stěny třetího, a zřejmě nejmladšího z břidlicových lomů. Hlavní vstup do značně zarostlého až 8 metrů hlubokého vápencového lomu je od severu, od konce stoupání turistické cesty z Křižanského sedla, která odtud zase klesá ke kapličce Sv Kryštofa. V nadloží je opět zelená břidlice, silně rozpadavá a nečistá, jež dávno zakryla většinu stěn. Počva pomalu klesá až k čelní stěně hlavního prostoru, která je z vápence, jenž tvoří oporu slabé vrstvě zmíněné tufitické břidlice. Asi 4 až 6 metrů vysoká stěna proto není zasucená a v levé části je dobře viditelný kontakt obou hornin. Vpravo je kontakt přece jen překrytý sutí z opadávajícího nadloží. Lom s odkrytou vrásou zmiňuje například H. Gallwitz v roce 1930, kdy ale byly stěny jistě v úplně jiném stavu, než dnes. Dál pokračuje lom ve vyšší úrovni, koncový těžební prostor tvoří trochu netypicky čtvrtkruhovou linii s maximálně 4 metry vysokými vápencovými stěnami, a karbonát zde dosahuje až k povrchu. Vnitřek prostoru je snížený oproti okolí buď pouze po skrývce nebo byl dokonce vytěžen a kdysi průběžně znovu zavážen materiálem, jak lom postupoval. Na okraji je zřetelný terénní zářez směřující na zmíněnou haldu, kudy procházela dráha, u hrany je křižovatka a pokračování uvnitř prostoru lomu ve stejné výškové úrovni blíž ke stěně. Celý lom se v detailech trochu vymyká ze zdejšího průměru, např. absence hald z hlubokého hlavního prostoru lomu svědčí o tom, že se „hlušina“ i z hloubky dopravovala striktně na onu jedinou výsypku, místo aby se ukládala někde ve směru hlavního vstupu, kde jsou malé kupky opravdu jen ze vstupní břidlicové části. Šedesát metrů zjz. od lomu se nachází mohutný kruhový val s klínovitým vstupem – zřejmě pozůstatek vápenice. Na místní poměry, kdesi v lese, to byla původně obří stavba, zbudovaná z okolní zelené břidlice, a i dnes je zřícenina se svou výškou 2,4 metru a průměrem mezi vrcholy kruhu 8 metrů, působivým dokladem zdejšího hospodářství. Stavba je poněkud vzdálená od místa těžby, ale přímo okolo pece prochází velmi stará cesta, viditelná dnes díky malému výškovému rozdílu v terénu. Jestli se skutečně vzhledem k blízkosti zdroje vápence jedná o vápenici, nebo jde-li o podobnou, dehtářskou pec, se ještě pokusíme zjistit. Dno je pokryto černým popelem, stará pec byla zřejmě před lety využita k pálení větví po těžbě dřeva. Výše popisovaná malá poloha vápence patří původem k většímu ložisku se známým Solvayovým lomem, ale tektonikou je proti němu o pár desítek metrů výškově posunuta a při povrchu je od křižanského ložiska oddělena silnými vrstvami břidlic. Ty ovšem v prostoru malého lomu tvoří jen nepatrnou povrchovou vrstvu a na malé ploše chybí úplně. To bylo také místo, které poskytlo indicie pro otvírku lomu. Nedalekým Solvayovým lomem od roku 2017 prochází odbočka turistické cesty vybavená infopanely přibližujícími někdejší těžbu vápence a zdejší přírodní zajímavosti. Nad jinak zarostlým prostorem je nově vytvořeno vyhlídkové místo s opravdu pěkným výhledem, navíc další tabule zde umožňuje snadno se zorientovat v množství vzdálených vrcholů. Mezi vyhlídkou a výše zmíněnou pecí lze nalézt několik pozůstatků jak po starším průzkumu vápencového ložiska, tak po surovinovém průzkumu z 50. - 60. let 20. století, to vše na půdorysu jen stokrát padesát metrů. Po povrchovém průzkumu je zde šest menších obvalů s průměry od 2,5 do 5 metrů a hloubkami od 0,6 do 1,8 metru, přičemž všechny zastihly pouze zelenou břidlici. Další obval zbylý po průzkumu je jen necelých 20 metrů od hrany Solvayova lomu, je protáhlý, s největší délkou 14 metrů, hloubkou asi 2 metry, a je přímo na kontaktu hornin – na jeho okraji lze u povrchu nalézt břidličnatý vápenec, jinde je už opět zelená břidlice. Zde končí povrchové vápencové ložisko. Asi 40 metrů sz. od tohoto největšího obvalu je celkem nenápadné místo, ovšem pro poučeného člověka má své specifické znaky. V roce 1960 zde byl v rámci surovinového průzkumu proveden 150 metrů hluboký svislý vrt (ozn.V8), který v různých hloubkách zastihl několik různě silných vrstev vápence. Jeskyňářům důvěrně známý Solvayův lom nebyl předmětem obchůzky, vrátili jsme se tedy zase výš k lomům na zelenou břidlici, resp. onomu malému vápencovému lomu v sedle kopce. Přímým směrem od hlavního vstupu vápencového lomu, 50 metrů sv. za turistickou cestou jsou v terénu členité mělké prohlubně, což byla skrývka pro ověření pokračování zdejšího malého ložiska vápence. Vápenec tu asi je, ale hlouběji. Při krátké probírce jsem na ploché haldě nenalezl nic, než zelenou břidlici. Pouhých 15 metrů od prohlubní se nachází předěl mezi horninami, protože je zde malý výchoz kvarcitu. Je to ovšem jiný kvarcit, než jaký je k vidění všude po Ještědu. Tento je devonský, prý je to nejspodnější vrstva místní „devon-karbonské“ jednotky, a zde u Noviny je jediná malá oblast výskytu v rámci celé oblasti od Horního Sedla až po Křižany. Severní úbočí Lomu je vůbec zvláštní. V minulosti bylo neuvěřitelně „uklizené“ od veškerého kamení, dokladem čehož jsou početné kupy, jednotlivě či v řadách, se sbírkou všech blízkých hornin. Část úbočí je navíc uměle upravena do podoby teras, kdy jich je na 150 metrech třeba i pět pod sebou. Výraznější skalní výchozy zde pochopitelně nejsou. Pokud chce člověk vidět pořádnou díru, je třeba kousek popojít. Necelý kilometr po turistické cestě, okolo kapličky Sv. Kryštofa, jsou tzv. Vápenné jámy (657 m.n.m.). Je to zde na Ještědu neobvyklý a docela efektní útvar. Až 20 metrů hluboký jámový lom je vyhloubený na postranním vrcholu Malého Vápenného, přičemž kvůli pozici v terénu z nejhlubšího místa lomu nevede žádný obvyklý terénní zářez pro odvoz suroviny. Lom je opticky rozdělen na dvě různě hluboké jámy hřebínkem, který posloužil jako pilíř, pod nímž lomaři postupovali do hloubky. Těžba zde sledovala jen několik metrů silnou, strmě ukloněnou vápencovou lavici, na jedné straně zapadající pod nadložní zelené břidlice a na druhé straně omezenou porfyroidem, což je zde poměrně neobvyklá hornina vzniklá přeměnou původní kyselé vyvřeliny. Vápenec je v lomu s přibývající hloubkou masivnější, ale ke konci se zde těžilo v úzkém prostoru mezi sbíhajícími se stěnami a pro další zahloubení bez rizika sesuvů by byla nutná další obrovská skrývka nadloží. Při pohledu na dosaženou hloubku a evidentně malé množství získané suroviny se dnes člověk musí divit, jak se to mohlo v tak nepříznivé poloze ložiska vyplatit. Co se týče současných poměrů v lomu, tak severní stěna hlubší jámy, tzn. strana zelených břidlic, je zasucená – tudy se do jámy nejsnadněji vstupuje. Západní stranu tvoří kromě nejvyšších partií vápencová skála s bílými žílami, jsou to ale pukliny vyhojené křemenem, ne kalcitové žíly, a protější hladká šikmá stěna je fylitická břidlice. Hřebínek mezi jámami tvoří kombinace vápence a fylitické břidlice, přičemž vrcholem hřebínku zřetelně prochází svislý kontakt mezi horninami. Mělčí jáma má západní stěnu zasucenou, s výchozy silně břidličnatého vápence dosahujícího k povrchu. Východní stěnu tvoří zmíněný porfyroid, zvětráváním místy odpadající v deskách. Při jedné z návštěv jsme vybrali vytěžené místo, kde lomaři ponechali jen tenkou slupku vápence, a odkryli jsme kontakt s porfyroidem. Mezi oběma horninami je asi 30 cm silná vrstva jemného nesoudržného materiálu. Lom má velké odvaly, ale jeden z nich, a ne malý, je v ostrém úhlu k jámě a zřejmě s ní nesouvisí. Je tu možnost, že kus za velkou jámou je šachta. Nasvědčuje tomu i mělká propadlina přesně v ose s odvalem. V těchto místech už vápenec zapadá hluboko pod čím dál mocnější vrstvu zelených břidlic a je otázka, jaký by měla šachta účel, jestli pouze průzkum pokračování ložiska či dokonce těžbu. Každopádně, i Vápenné jámy mají svou záhadu. Pod strmým svahem, pár desítek metrů sv. pod Jámami jsme nalezli malý odval s pozůstatky nějaké šachtice a zřejmě krátké štoly. Účel není jasný, ale mohl by souviset se zmíněnou polohou porfyroidu a hledáním nějakého zrudnění. Sv. od Vápenných jam, v protažení menšího hřbítku u Jelení cesty je další vápencová poloha, samozřejmě v minulosti patřičně využitá. Nad a pod cestou jsou zde dva větší lomy. Dolní lom je stěnový, založený rovnoběžně se svahem, se stěnou z velké části zasucenou. Při pohledu ze dna lomu je pravá část stěny pouze břidlicová, protože poloha vápence se směrem od horního lomu přes cestu stáčí doprava. Téměř polovinu prostoru lomu tak tvoří pouze skrývka neužitečného materiálu. Ve střední části je zleva doprava, shora dolů, šikmý kontakt s vápencem, jehož jediný větší současný odkryv tvoří skála uprostřed, přičemž jí prochází styk hornin a zadní část skály (do masivu) je už břidlice. Levá polovina stěny lomu je celá vápencová, s drobnými výchozy silně břidličnaté rozpadavé horniny, která sahá až k povrchu. Vlevo vedle lomu je několik menších skrývek po ověřování ložiska. Dnem lomu se táhne suché koryto vykazující známky povodňového toku odvádějícího vodu hlavním vstupem. Bezprostředně pod nejzazším cípem odvalu je prameniště zřejmě ohlašující konec vápencové polohy, přičemž tento stálý pramen není zohledněn v mapách. Naproti tomu horní lom je rozhodně jeden z nejhezčích na Ještědu. Zakousl se hluboko do úbočí, má velmi zachovalé a poměrně vysoké stěny a prostor lomu působí členitě kvůli jakési mezietáži na jedné straně. Výrazný úklon vápencových vrstev, v průměru 45 stupňů, způsobuje, že jednu stranu lomu tvoří místy jen mělce zasucená plotna, ale opačná strana je zajímavá skalní galerie s mělkými převisy. Vápencové stěny dodnes brání nadložním břidlicím v zasucení lomu. V celé délce prostoru se na mezietáži táhne subhorizontální kontakt mezi horninami, rozeznatelný díky oné tenké, málo odolné vrstvě, jejíž vyvětrávání vytváří jakousi mezeru i v hůře čitelných skalních partiích, protože na první pohled jde špatně rozeznat zvětralý, hraniční, silně břidličnatý vápenec od navazující, rovněž zvětralé, fylitické břidlice. Jedno místo je ale ukázkové, je kousek nad cestou, na mezietáži, kde před časem odpadla část zvětralé stěny, a tak je předěl mezi přípovrchovými vrstvami nebývale čistý a ostrý, protože hornina ještě nechytla „patinu“. Nad lomem jsou ještě tři menší prohlubně, všechny pouze s odkryvy břidlic v horních částech jinak zasucených stěn. Byly patrně jen ověřovací, pokud zde vůbec narazili na vápenec, netěžili ho. Stejně tak po pravé straně lomu je už od cesty stupňovitá skrývka břidlicového nadloží, kde bylo, minimálně zde nad cestou, dosaženo tence břidličnatého vápence, ve vyšší části skrývky nejspíš už ne, protože karbonáty zde musí být vzhledem ke sklonu už dost hluboko. Na spodní úrovni skrývky, hned nad cestou, se v zimě malými prohlubněmi a tajícím sněhem projevují dva malé „mastné fleky“, zřejmá puklina je zde ale v povrchových břidličnatých partiích. Lomem byla také odkryta asi 15 cm široká, čili neprůlezná, ale volná puklina, výrazněji se rozevírající jen kousek nad dnem. Stěny jsou pokryty tenkou sintrovou polevou a v hloubce pukliny jsou drobné krápníčky a sintrové lišty až záclonky. Puklina, která občas výrazně dýchá, není nijak modelovaná krasovou erozí a charakterem připomíná známou Velkou Basu. Při procházkách starými lomy si člověk všimne, jak lomaři bojovali s nebezpečím řícení a sesuvů, když využívali sklonu vrstev a nechávali neporušené ploché stěny nebo jinde pevné vápencové pilíře pod mnohdy nesoudržným nadložím, aby mohli postupovat dál. U vertikálně uložených vápenců pak zůstávají v závislosti na hloubce postupu ve vytěžených polohách jako opora i jen metrové slupky, aby zůstal bezpečný koridor pro odvoz suroviny z čela lomu. Někde zas člověk vidí rozdíl v dostupném prostoru pro odklizový materiál v závislosti na pozemku a další předpokládané těžbě, kdy některé hlavně menší lomy mají pracně do výšky vršené haldy, okolo s kamennými zakládkami, a jiné, většinou mladší a větší, se svými odvaly roztahují donekonečna bez ohledu na okolí. Dodávám, že lomů, nepočítaje do toho takové to domácí kutání, je na Ještědu okolo stovky, takže pro podobné vycházky je prostoru dost. Jirka H. Účastníci: Ivan Rous 26/12/17 Jiří Honzejk 26/12/17, 22/02/18, 04/03/18, 11/03/18, 25/03/18

Vložil Jiří Honzejk, 17. dubna 2018 19:49.




Jméno:
Heslo:
vyber fotografii:
Popisek fotky:
místo:
typ akce: